PRACHEBRAN

     Není to tak dávno, co jsem likvidoval proužky papírové drtě ze skartovačky a pěchoval je do staré IKEA-cké tašky z recyklovaného papíru. Když už byla plná po okraj, vzal jsem ještě staré noviny, časopisy, pár sešlapaných PET lahví a nějaké ty skleničky od marmelád. Vše jsem úhledně poskládal do připravených igelitek a vydal jsem se do letní noci ke kontejnerům na tříděný odpad.

     Ven se mi nechtělo, protože v podvečer přišla nad město studená fronta a s ní přívalové deště. Bylo to ten večer, kdy padaly kroupy jako golfáče a střechy zaparkovaných aut se v mžiku měnily na plechové měsíční krajiny. Průtrže přicházely ve vlnách, střídány mírnými poryvy větru za doprovodu tichého ševelení letního deštíku. A naráz zase hrom a dunění blesku, který rozčísl temnou oblohu za ohlušujícího rachotu rozervávaného vzduchu. Vítr nabíral na síle a doslova záclony děšťových provazů bičovaly vše, co jim přišlo do cesty. Stromy úpěly pod nápory větru, větvemi divoce šlehaly na všechny strany a některé se za skřípavého praskotu řítily k zemi, jako by to byla jen slabá stébla suché trávy. To trvalo několik minut, snad  deset, dvacet a opět se vše pomalu uklidňovalo. Na tuto chvíli jsem čekal a v nastalém klimatickém vakuu jsem popadl odpad a rychle ven. Bylo chladno a stále ještě mírně mrholilo. Vyběhl jsem na ulici a řítil se do málo osvětleného rohu parku s barevnými kontejnery. Nikde nikdo, sem tam přejelo auto, odhazujíc spršky vodní tříště při projíždění přilehlých kaluží v rigolech mezi silnicí a chodníkem. Pak už bylo slyšet jen utichající hluk vzdalujícího se motoru a občasné zacinkání tramvaje na zastávce u metra. Celkem nezvyklá idylka v tom nastalém nečase. Obvykle touhle dobou jsou ulice plné aut, každý někam spěchá, odněkud jede, někam se vrací, zkrátka takový normální večer ve velkém městě. Ale nyní bylo všude jak vymeteno.

     Jak si tak kráčím ke kontejneru, přemítám, čím začnu. Sklenice, jsou nejtěžší a nadělají nejvíce hluku, tak ať už tam jsou. Pak několik PETek do žlutého a mám už jen papír. Přistoupil jsem k modrému kontejeru a otvorem začal soukat kousky papíru dovnitř. Po chvíli mě to přestalo bavit, trvalo by to takto dlouho a tak jsem odklopil vrchní víko zcela, obrátil jsem tašku dnem vzhůru a jal se trhavými pohyby paží vysypávat obsah. V tom se do černé noci a naprostého ticha ozvalo „…bacha vole, co to děláš…? Můžu vám říct, že v tu chvíli by se ve mně krve nedořezal, srdce jsem nevěděl, že mám, natož abych ho hledal v kalhotách. Nohy jako kdyby mi někdo přišrouboval do asfaltu. Tak takhle asi vypadá totální paralýza. Trvalo to sotva pár zlomků vteřiny než opět můj systém najel a začal jsem aspoň nějak rychle hodnotit situaci. Srdce se mi rozběhlo jako by chtělo přečerpat Amazonku tam a zpět, mozek zareagoval a bleskově nakopnul centrum strachu a mě sevřela krystalická hrůza jako pírko ve svěráku. V tu chvíli nevíte, co se děje, jen tušíte, že jste v nesprávný čas na nesprávném místě a jen odhadujete, jak to všechno skončí. Prudce jsem se otočil, protože jsem věděl, že v bezprostřední blízkosti někdo je, ale nikdo nebyl vidět, v tu chvíli se zoufale snažíte s hrůzným monstrem navázat oční kontakt, protože není nic horšího než vědět, že „TO“ je u vás, ale vy to nevidíte. Když „ TO“ spatříte, můžete zaujmout obrannou pozici a něco dělat. Když už se nechat sežrat, tak aspoň zepředu…  Ale oč byla moje hrůza větší, když jsem zjistil, že za mnou nikdo není. Otočil jsem se zpět a lekl jsem se tak, že jsem otevřel pusu, ale nevydal ani hlásku. Z toho kontejneru na mě zíral čísi obličej. Až pak jsem si uvědomil, že je to jen nějaký bezdomovec, který se schoval před deštěm do teplého papírového lůžka v modrém kontíku. Dostavila se úleva, zvolna jsem vydýchával, ale stále jsem se třásl po celém těle. Pulz se mi pomalu vracel do normálu, ale stejně jsem ze sebe dostal jen lámanou omluvu dotyčnému, že ho ruším, že už jsem na odchodu a ať si dá ráno pozor, aby ho nevysypali do popelářského vozu.

     Ačkoliv by se mohlo zdát, že tento zážitek mě natrvalo vyléčil od třídění domácího odpadu, není tomu tak. Třídíme s ženou dál a do budoucna k tomu povedeme i našeho malinkého synka. Dnes se tomu všichni společně smějeme, ale s odpadem v noci už nechodím.